Tour de Europe - část druhá

6. srpna 2014 v 18:14 | Iviis |  Tour de Europe

Tralala, původně jsem měla v plánu další část sepsat už předevčírem ráno, ale v poledne měla přijet blogerka Smile, takže toho bylo potřeba ještě hodně zařídit.
Nicméně teď už zase sedím, nožky na stole, LOTR v 99 sekundách ve sluchátkách... Takže je čas zase trochu zavzpomínat, co?
Hehe, vidíte? Sehnala jsem fotodokumentaci! *hrdě poplácává sama sebe po rameni*


Cesta ubíhala až překvapivě rychle, patníky za okny se míhaly zhruba stejně rychle jako čísla infomující o stavu baterie na displejích našich mobilních telefonů. Za chvíli byl každý "na suchu". Až na Iviis a její šikovný dáreček od rodičů.
Vytáhla jsem od tatínka vypůjčený tablet a rozdvojku, že s Nicole koukneme na film. Hodina a půl zabitá, tabletu to ani moc neubralo, překvapivě. Ale ouha. Když jsem se po chvíli chtěla začít psát povídku, nereagoval. Prostě jako kdyby člověk ťukal na displej starého mobilu s tlačítky. Akorát ta tlačítka tomu chyběla.
Že tatínkovi milý tablet upadnul jsem věděla. Že lepil rámeček taky. Lepidlo prý nějak nateklo dovnitř, něco zalepilo a to způsobilo, že displej přestal být citlivý na dotek. Prý jsem ho měla podědit. Krásné štěstí, není-liž pravda?

Za věčně zataženými závěsy se začalo pomalu stmívat. Jednomu ani nepřišlo, že přišel čas večeře, jedlo se pořád.
Autobus zastavil na benzinové pumpě a všichni vyletěli jak šílení ven. Samozřejmě je nenapadlo, že účel zastávky je přimět nás k alespoň omezené večení hygieně, vytasili peněženky a už bylo slyšet jen hlasité "Mekáááč". Jistě. Jsme Češi, co byste chtěli?

Když se podařilo dostat napapané a vyčůrané prcky zpět, byl pomalu čas na večerníček. Ten se samozřejmě nekonal, ale i tak se všichni pomalu "odebrali do hajan", pokud se tomu tak v autobusu dá říct. Hamounsky jsme si s Nicole sklopily sedačky co nejvíc a děvčatům před námi nohama povolily sotva půlku. To celodenní hlídání nám přeci dalo zabrat.

Probudila jsem se o půl jedné. Autobus stál před nájezdem na trajekt, kde už svítilo "check-in". Ale i tak jsme tam čekali ještě hodinu. Už jsem neusnula.
Napůl spící mrtvolky (ano, můj někdy morbidní humor) byly vyhnány na palubu. Ještě že jsem s tím nemusela pomáhat. Sama jsem měla dost.
Máme mezi sebou začínající herečku. Vytáhla nás na uzavřenou vyhlídkovou palubu, kde v té tmě bylo stejně houby vidět a k mému velkému překvapení NEBYLA wi-fi. Za připojení chtěli 360 korun za kilobyte. Sad story, guys.

To šedé a unavené. Superman je naše herečka Anička. Zdravím, girl!
Zbytek patří do drobotiny.

Po zhruba hodince vyprávění historek z herecké školy nás nahnali zpět do autobusu. No tak, dělejte, děcka, už jsme tam měli být! Ale jo, víme, že sraz, který jsme vám dali, má být až za pět minut.
Kdo by tohle nemiloval?

O přejíždění nejdelšího mostu mezi dvěma státy (na úvodce úplně vlevo nahoře) vím opět jen z vyprávění. Tak snad příště.

Polovina společnosti se probudila před jedenáctou. Pomiňme to, že já už skoro čtyři hodiny nevěděla, jak si sednout, a nebýt zásoby povídek od mého úžasného brášky, asi bych se ukousala nudou. Už jsem říkala, jak ho zbožňuju? Ne? Nevadí. To ještě uslyšíte.

Po již zmiňované jedenácté hodině autobus zastavil. Skrz přední sklo nebyla vidět čerpací stanice, jen park. Drobotina byla značně zmatená.
"Co se děje?" "Kde to jsme?" "Co to sakra je?"
Odhrnula jsem závěs, aby se nám naskytl pohled na ulici.
"Tohle, děcka," usmála jsem se nostalgicky, "to je Stockholm."

Malá ochutnávka. Příští díl bude hlavně o tomhle božím městě, pokud půjde vše podle plánu... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dockery dockery | Web | 22. června 2015 v 0:45 | Reagovat

rychlá půjčka s exekucí :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama