Bylo mlhavé ráno...

27. března 2015 v 19:39 | Iviis |  Iviis přemýšlí
Na náměstí plné nejrůznějších osob se ozvala vcelku hlasitá rána. Většina davu jí nevěnovala pozornost, nicméně se našlo pár zvědavců, kteří nebyli líní během rozhovoru otočit hlavu a zkontrolovat situaci. Kdyby tak onen mladík, který se právě odporoučel k zemi, tušil, že možná právě jim by mohl jednou děkovat. Ti, kteří jsou normálně svými pohledy akorát otravní, mu tentokrát zachránili zdraví, ne-li život.



Když si člověk takhle přečte těch pár řádků, přijde mu to jako začátek nějakého ohromného příběhu. Románu s detektivní zápletkou, kde hlavního hrdinu otrávil světoznámý gang. Nebo jen tuctové fanfikce - výše zmíněný mladík by byl světoznámá superstar, s jednou svých zachránkyní by se do sebe zamilovali a žili by šťastně až do smrti.

Ať tak či tak, vsadím se, že by autor u podobné situace nikdy neoctl.

Když jsem byla ještě na základce, se spolužáky jsme se smáli tomu, jak se do nás školní zdravotnice i učelky snažily nacpat první pomoc, nutno říct, že mnohdy neúspěšně. Po nějaké době mě podobné věci začaly bavit, docházela jsem do zdravotnicého kroužku, jezdila na hlídky mladých zdravotníků a snila o medicíně. V deváté třídě jsem si podala přihlášku na dvě zdrávky a do soutěže mladých vědců a techniků s projektem o výuce první pomoci. Sama jsem docházela do tříd a malé žáčky učila, jak ošetřit drobná zranění, ale i resuscitovat.

Teoreticky jsem byla připravená perfektně. A co se praktických zkušeností týče, těch jsem měla taky dost.

Pak se ale člověk ocitne tváří v tvář někomu na ulici, kdo potřebuje jeho pomoc a zkušenosti jsou mu k ničemu. Nejhorší je ale nevědět nasprosto nic.
Právě včera jsem se nachomýtla k epileptickému záchvatu. Ne, začátek tohoto článku není vycucaný z prstu. Nefalšovaná skutečná událost.

Stálo nás tam hafo, jak se říká. Ze začátku nikdo nevěděl, co dělat. Proč? Snížení pozornosti při výkladu první pomoci.
Je pravda, že i když člověk prošel podobnou situací, byť modelovou, nesčetněkrát, má v hlavě prázdno, jako všichni ostatní. Jen kdesi z hloubi mysli mu přicházejí pokyny, co by bylo dobré udělat. Ale právě ten vnitřní hlas zachraňuje.

Až včera mi došlo, že ty pro spoustu lidí nudné hodiny nebyly vlasntě zbytečné. Potvrdil mi to i klučina, se kterým jsem se tam dala po odjezdu sanity do řeči - vlastně jen díky škole věděl, jak správně komunikovat se záchranáři.

Dovolte mi použít věty našich milovaných paní učitelek.
Děcka, apeluji na vás.
Dávejte pozor a učte se.
Má to smysl.
Jednou si třeba budete vyčítat, že jste nevěděli a pod rukama vám zemřel člověk.
A... Nikdy nevíte, kdy budete na té zemi ležet vy.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 27. března 2015 v 20:11 | Reagovat

Nenechám tě umřít.

2 TaMi TaMi | 27. března 2015 v 20:43 | Reagovat

Zlatíčko, slibuji, že se budu snažit. Udělám maximum.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama