Rozum a cit: Záplata

20. května 2016 v 6:25 | Iviis |  Rozum a cit
Jak to dopadá, když autor propůjčí svým myšlenkám a svým pocitům část svého já?



Chuť psát ve mě opět sílí,
beru tužku, papír, sbírám síly,
pak píšu až s přehnanou pílí
"Těm, co tu po mně zbyli."

Nepřemýšlíš zase nad tou blbostí, že ne?

Jak záplata na životy cizích,
vyplakat, utěšit, osud skryt v onucích,
co pletou si mě s nimi denně,
úděl břečťanu na stěně.
"Jen se neboj, přijdou další,
využijí, zneužijí, neutěší."

Ale ty víš, že to není pravda. Že se k tobě nechovají až tak špatně. Chápeš přece, že mají i jiné přátele než tebe a že za to, že mnohdy nepomůžou, si můžeš sama, když to nedáš najevo.

Jak svěřit se, když strach mě tíží
z odmítutí i z vyřešení potíží?
Vždyť jen jak koule na noze pomyslná
se vleču, klid iluze je jasná.
Vězněm ve světě vlastním,
zajata mezi ostatní,
v poutech toho,
čemu "spravedlnost" říkají.

Nejsi zátěží, víš to. Umíš korigovat, co jim říct a co ne. Nikdo tě nikde nedrží, jsi svobodná, vše je na tobě. Jestli chceš, můžeš odejít. Navíc se motáš do sebe, neskutečně si protiřečíš.

Svoboda jen iluzí se zdá,
zmizet chci a nemohu, drahá.
Mé druhé já
sil nenalézá
potřebných k pochopení.
Jak maj je najít jiní?

Víš, že oni tě chápou. Řešíš blbosti, které ti za řešení nestojí. Poradit si nenecháš. Já už vážně nevím co s tebou. Vzdávám se.

A tak skončil ten příběh o té,
které srdce tlouklo pro všechny.
Přec pro nikoho nakonec,
neb sval srdeční pozbyl rytmy.

Přestaň už myslet na ty sračky. A nemluv v básničkách.

Odpusť...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama